Téměř polovina dotazovaných v průzkumu Indexu kulturnosti souhlasila s tím, že kultura dokáže spojovat rozdělenou společnost. Tomuto tématu a konkrétním příkladům, které tento fakt dokreslují v barvách, se věnovala mezinárodní konference Střed zájmu: Kultura v nejisté době. Uvedla příběhy i poučení. Reflektovala situace malých i velkých měst, zkušenosti jednotlivců i velkých iniciativ. Je to schopnost být vidět a slyšet, nebo být ticho a naslouchat, která nás dovede k o něco jistější době?
A umí kultura naslouchat?

„Podle aktuálního průzkumu Kanceláře Kreativní Evropa dvě třetiny Čechů věří, že by kultura měla reagovat na aktuální dění ve společnosti. Zejména mladí Češi a Češky si uvědomují také význam členství v Evropské unii pro rozvoj kultury v ČR i to, že politické změny mohou ovlivnit podmínky v kultuře.“ Píše o tom zpráva kanceláře Kreativní Evropa, která průzkum Index kulturnosti realizovala již potřetí.  V roce 2024 si Česká republika připomínala dvacet let od vstupu do EU a mj. v tomto kontextu se Kancelář Kreativní Evropa spolu s IDU a Asociací českých kulturní center dohodli na uspořádání reflexe toho, zda a jak je kultura aktivní v rozvoji občanské společnosti. Listopadovou konferenci hostilo divadlo Pod Palmovkou, kde celý den desítky posluchačů a posluchaček naslouchali mluvčím nebo diskutovali za účelem lépe pojmenovat dopad kultury a její možnosti v době, která nepřináší zaběhnuté jistoty, naopak stabilitu demokratické společnosti testuje. 

Proměny české společnosti / fakta z úvodní prezentace, STEM, Jaromír Mazák ředitel výzkumu

• Nálada ve společnosti „už je zase spíš blbá“. Podle 15 % společnosti se ČR vyvíjí správným směrem, 56 % si myslí, že nesprávným. Zbytek nevidí žádné směřování.  

• Míra důvěry v české instituce je velmi variabilní podle typu instituce. Nejlépe si stojí hasičské sbory a za nimi pak uniformní jednotky jako policie a armáda. Na stejné pozici je funkce Prezidenta republiky. O poznání nižší důvěru mají mezinárodní organizace (OSN, Mezinárodní měnový fond), ale na úplně nejnižších příčkách jsou nejvyšší patra české politiky Poslanecká sněmovna Parlamentu, Senát, členové vlády. Velký pokles za posledních deset let zaznamenala důvěra ve veřejnoprávní média, která si nicméně nestojí hůř než soukromá média.

• Za správné by stávající směřování označil každý šestý člověk. Navzdory krizím cítí obecnou spokojenost se svým životem 82 % osob. Přesto jen 18 % vidí uplynulý rok jako úspěšný pro společnost, přičemž jako osobně úspěšný rok ho vnímá 62 % lidí. Mezera mezi posledními dvěma údaji je historicky největší právě v posledních letech.

• Subjektivní ekonomická situace domácností se zlepšuje, ale mezera mezi dobře a špatně zajištěnou domácností se zvětšuje. To je bráno za potenciální problém.

• Osobně jsme tedy spokojení, ale máme silnou skepsi k věcem veřejným. Celospolečenský život není úplně atraktivní
  a lidi mohou mít tendenci se uzavírat častěji do vlastních komunit či svých životů.

Výsledek Indexu kulturnosti, jakkoli nebyl přímo předmětem programu samotné konference, dal scénáři dne jisté datové východisko. Dvě třetiny Čechů věří, že kultura by měla reagovat na aktuální společenské události. Myslí si to převážně mladší generace 18–35 let, až 70 % lidí tohoto věku. Současně 61 % Čechů souhlasí s tím, aby se kultura podporovala z veřejných zdrojů i v době ekonomické krize. Lidé tedy chtějí kulturu ve svém životě, i když za ni v posledním roce utratili méně než dříve. „Přibylo však nadšenců, kteří na kulturu vynakládají vyšší řády tisíců. Více než 10 000 korun ročně za kulturu či umění utratí o pět procent více respondentů než v loňském roce,“ komentuje výsledky Magdalena Müllerová, vedoucí Kanceláře Kreativní Evropa Kultura.

Kultura v první řadě

Zahájení dne doplnil svou řečí mj. zástupce Ministerstva kultury. Náměstek Ondřej Chrást pojmenoval to, že nejistá doba, ve které se nacházíme, se stává ještě nejistější. Útoky na kulturu, které se dějí na Ukrajině i jinde v rámci válečných konfliktů, jsou útoky na identitu národa, a proto je kulturní infrastruktura a dědictví očima útočníků samozřejmý cíl. Jde o skutečnost, na které si i politická reprezentace může uvědomit, nakolik je kultura národa a vše, co k ní patří, cenná, ale i choulostivá součást společnosti, která – když se něco děje – „sedí v první řadě“. A není to jen v době válek. I v době covidu se zavíraly kulturní domy a místa kulturní nabídky jako první.

Změny v kultuře se běžně odehrávají velmi pomalu nebo vůbec, pokud to však politika a lidé, kteří ji reprezentují, potřebují, vídáme uragán změn v rekordních časech, dokládali své zkušenosti hosté.

Boj o instituce, nikoli o kulturu

Mezi key note hostky přijala pozvání Alexandra Kusá, odvolaná ředitelka Slovenské národní galerie. Ve své prezentaci Poučení z krizového vývoje popsala to, co se po parlamentních volbách v roce 2023 děje na Slovensku, takto: „To není žádná kulturní politika. Je to jen póza. Jde o šikanu, zastrašování a destrukci. To je jen samé a, žádné b.“ Ředitelkou SNG byla v letech 2010–2024. SNG se podle ní stala „normální“ institucí v roce 2022, kdy se dokončila rozsáhlá a kompletní rekonstrukce. SNG se snažila být veřejným prostorem uvnitř i ve svém okolí, reprezentovala současné umění a Kusá si v pozici ředitelky držela uznání odborníků i mimo Slovensko.
Po volbách v roce 2023 však začala krize i pro kulturu, s novou vládou pozorujeme jedno odvolání za druhým – ředitelů a ředitelek, pracovníků a pracovnic kulturních státních institucí. I nezřizovaná scéna zažívá neklid a riziko destrukce provozu. Pod heslem národní kultura se mění vedení státních organizací i tlak na jejich umělecký, čistě národní obsah bez známky mezinárodního přesahu.

Pozitivní nálada se přesunula z budov do veřejného prostoru. Kulturní obec se začala spojovat a vyjadřovat nesouhlas. Vznikl Kulturný štrajk a iniciativa Otvorená kultura, kde se koordinuje zřizovaná kultura s nezřizovanou. Na protest přišlo v létě při 41 °C  7000 lidí, což Alexandra Kusá považuje za symbolické k tomu, nakolik lidem záleží na kultuře.

Kusá popsala, že si uvědomili, že to není boj o kulturu jako takovou, protože ta to vždy zvládne, ale boj o instituce. Instituce jsou „gatekeepeři kultury“ pro nejširší veřejnost, přičemž se těžko buduje její síla a dostupnost. Naopak se velmi lehce ničí a je snadným terčem. 

Slovenská ministryně kultury hovoří o tom, že kultura musí být národní a žádná jiná. Platforma Ovtorená společnost se rozhodla, že si tato slova vezme zpět, že nejde přece o slova, která patří dezinformační scéně. Vznikl slogan „Národní kultura se rodí ve svobodě“. Na to návazala i snaha trefit se protestem do současné doby a nabídnout lidem, jak se vypořádat s dilematem, zda do galerie chodit, nebo nechodit, pokud nesouzní s jejím vedením. Revoluční merch může posloužit k vyjádření názoru a podpory v podobě trička Slobodné národné divadlo, Slobodná národná galéria, které při návštěvě může mít jednotlivec na sobě.

Kusá by současné dění porovnávala s děním v 50. letech 20. století pouze po stránce mechanismu. „Společnost je dnes jiná než v době po 2. světové válce. Jsme už jiní lidé, chceme jiné věci,“ říká odvolaná ředitelka SNG. Přesto vyřkla radu, že je dobré se dívat kolem sebe, co se děje, a v případě potřeby umí Slovenská kulturní veřejnost poradit, nejen jak protestovat.

Jak využít populismus

Diskutovalo se o tom, jak politický populismus využívá kulturu k dosažení svých cílů. To, co předeslala Kusá ve svém příběhu, doplnili další zahraniční hosté – nezávislá filmová producentka Genovéva Petrovits z Maďarska, divadelní producent a spoluzakladatel Centra pro inkluzivní umění Teatr 21, Marceli Sulecki z Polska a slovenskou zkušenost doplnila Ivana Rumanová z platformy Otvorená kultúra!

Převzetí populisty se nestane ze dne na den, ale když už se tak stane, dochází ke změnám velmi rychle. I když v Maďarsku byli politici zvoleni a jejich právo rozhodovat je legitimní, Petrovits si myslí, že to neznamená, že by měli nutit lidi pracující v kultuře dělat věci podle jejich vkusu. Podtrhla i náklonost sektoru ke spolupráci: „Kdybychom od začátku dokázali vést diskuzi, bylo by to lepší a ke změnám i výsledkům bychom dospěli lidštější cestou. Politici zde byli zvoleni, jsme otevření dialogu.“

V Polsku vládla strana Právo a spravedlnost v letech 2015–2023. Sulecki potvrdil zkušenost, že změny řízené novou politikou se i zde děly velmi rychle. Polští populisté jsou protidemokratičtí a chtějí centralizovat veškeré rozhodování. Financují se pouze takové projekty, které zapadají do jejich hodnotových vzorců, čímž omezují mj. svobodu slova. Kultura je pro populisty velmi důležitá a vnímají potřebu se jí zabývat právě pro utvrzování vlastních tradičních hodnot a formování politických dějin. Na příkladu Polska vidíme, jak populisté dokáží pracovat na budování důvěry. Sulecki popsal, jak v začátcích vytvořila vláda strategický vztah s lidmi, vzbudili pocit důvěry tím, že opravdu za první tři měsíce realizovali předvolební sliby v rámci podpory ekonomiky rodin. Z této důvěryhodné pozice se pak začaly dít i další už méně pozitivní změny.

Na Slovensku se velmi rychle přistoupilo ke změnám právních předpisů, zákona o muzeích a galeriích, o umělecké radě a audiovizuálním fondu. Pak začala vláda s personálními výměnami nebo rušením nezávislých institucí. Nejde jen o vysoké pozice, 470 osob se propouští z kulturních organizací, a to napříč Slovenskem. Reformy, které v Maďarsku trvaly roky, se udály na Slovensku zhruba během jednoho roku – jde tedy opět o rychlost, která eskaluje protesty. Dopady jsou navíc znát na všech oborech i regionech.  Seznam problematických kroků vlády je opravdu dlouhý a dokládá ho 80stránkový dokument.

Bariérou je vedle rychlosti nepředvídatelnost. Písemná pravidla se v Maďarsku přepisují nebo bez vysvětlení ruší – je to frustrující proces, popsala na konkrétních případech za audiovizi Petrovits. Na druhou stranu je podle ní problém, že se proti systému neangažuje žádný svaz sdružení filmových producentů.

Na Slovensku se dlouhodobě podceňuje celá kultura. Ilustruje to i fakt, že strana, která dnes vede MK, je nejslabší stranou ve vládě a získala ve volbách 5,6 % hlasů. Vedle tohoto resortu vede ještě životní prostředí. O kultuře se i u nás říká, že je vnímána jen jako poslední třešnička na celém rozpočtovém dortu.

V Maďarsku není problém v nedostatku peněz, jak by se mohlo zdát. Velké finance jdou na projekty, které odpovídají určité ideologii. Podle šablon a vybraných témat (Bůh, rodina, vlast, národ) ale nelze dělat umění. Nejde o přímou cenzuru, když jednou film natočíte, pustí se v kinech. Ale třeba když nemáte podporu od Národního filmového institutu, je velmi obtížné hledat mezinárodní partnerství. Někteří tvůrci se snaží Filmovému institutu zavděčit, aby projekt prošel, a to se třeba ani nestane, takže je to celé ztráta času, popsala nálady Petrovits a připustila, že je to právě téma strachu a tendence konání společnosti na základě strachu, co ji na celé situaci děsí nejvíc.

Z mezinárodní diskuze bylo možné získat i určitá poučení. Například je na místě si položit si otázku, zda spolu komunikují velká a malá města v zemi. V Polsku to tak  podle Suleckiho například není. Vedle této propasti je to často věk a místo bydliště, které ovlivňují rozdíly v názorech, potřebách a pak i ve volbách. Toto zvědomění jde ruku v ruce s názorem Rumanové. Podle ní je potřeba si z populismu vzít i ten pozitivní význam slova. Potřebujeme totiž najít jazyk, jak mluvit s lidmi mimo bubliny, jinak prohrajeme – pojďme využít právě tento typ populismu – zájem a starost o lidi, dostávat se k lidem a zajímat se o jejich potřeby, o potřeby různých skupin. „Měli bychom využít populismus pro naše emancipační cíle,“ myslí si zástupkyně Otvorené kultury.

Mezilidské vztahy jako umělecké dílo

Kateřina Šedá je na umělecké scéně řadu let a je uznávanou osobností i v mezinárodním kontextu. Musí nicméně neustále vysvětlovat hodnotu své (umělecké) práce. Její projekty na pomezí sociální architektury a komunitní práce zasahují do mezilidských vztahů, do vztahu lidí s místem, s veřejným prostorem. Její práce stojí na průzkumech, rozhovorech s lidmi, mapování situací a paměti lokalit. Pracuje s humorem a umí se dostat k lidem, kteří rozhodně nesledují současné umění. Osobně se ani necítí jako umělkyně, jakkoli je její alma mater Akademie výtvarných umění. Zároveň připouští, že její projekty jsou pro ni nejzajímavější ve chvíli, kdy jim lidé nevěří a nezajímá je její projektový záměr. „Chci zapojit především ty, kteří nechtějí být zapojeni,“ říká. A ukazuje se, že tento model a motivace funguje. Vnímá pozitivní zpětnou vazbu, která by měla být hlavním důkazem všem skeptickým donorům podobných aktivit, které spojují komunity. Projekt dokáže dle výpovědí, které sbírá, radikálně ovlivnit vývoj mladého člověka. V soutěžích ale odpovídá na otázky, proč je její projekt tak drahý, co tím dokáže, jaký to má smysl. Přitom nenabízí jedno výtvarné dílo na zeď, ale několikaměsíční práci se zapojením mnoha lidí do určitého typu aktivit a výraznou stopu buď ve veřejném prostoru, nebo v paměti lidí a místa.

Jedna z jejích poslední realizací byla Elitka100. Ve Varnsfdorfu si Šedá mohla vybrat, jakým způsobem zlepší vztahy ve městě. Otevřené zadání ji náhodou přihrálo do cesty továrnu Elitku, která se v roce 2023 po sto letech definitivně zavřela. Oslavy a rozloučení se zaměstnanci neproběhlo a lidé překotný konec těžce nesli. „Celý rok jsem přemýšlela o tom, jakou odměnu dát lidem za celoživotní práci v továrně. Jakou situaci vytvořit, abych křivdu z hořkého konce jednoduše napravila. A pak mě napadlo celý proces výpovědi detailně zopakovat a odměnit zaměstnance netradičním odstupným, které nikdy nedostali,“ popisuje Šedá na webu elitka100.cz.

Celá oslava trvala tři dny. Součástí bylo nečekané rozdávání 700 osobitých bankovek pro každého zaměstnance v prostorách ředitelny. Akce nazvaná Poslední směna přinesla skutečnou skupinovou terapii. Stovky nadšených reakcí potvrdily kýžený dopad celého (site-specific) záměru. Tento příklad z mnoha referuje o tom, že i takto specifická škatulka umění a spolupráce s veřejností dokáže být ať už osobní, nebo skupinovou terapií, která spojuje lidi a tvoří otevřenější společnost. Škála důležitých prožitků, které kultura dokáže nabídnout, je těžko popsatelná a nedá se tak snadno roztřídit a vyčíslit do tabulek ekonomických dopadů, a tak je osvěta o dopadech kultury často frustrující disciplínou. Důležité jsou proto příběhy. Ty nabídla i další panelová diskuze s hosty z různých regionů a prostředí.

Jak kultura a vzdělávání podporují dialog

Markéta Hrdlička Málková, ředitelka uměleckého rezidenčního domu pro živé umění Rezi.dance v jihočeských Komařicích, ředitel Kulturního střediska města Ústí nad Labem Jan Kvasnička a pedagog Karel Gamba z Arcidiecézního gymnázia v Kroměříži mluvili také autenticky o tom, proč nezapomínat na kulturu.

Kultura v regionech je obecně podceňovanou složkou rozvojové politiky, přitom umělci zájem o rurální prostředí mají a na Komařicích je vidět, že jejich vstup dokáže podpořit mj. i hrdost lidí na vesnici. Přestává platit skepse „Proč by sem k nám někdo jezdil“. Rezidenční dům pro současný tanec založila Málková s manželem v roce 2016. Málková popisuje, že byla výhoda, že sama z obce pochází a všichni se zde znají. Vrata statku nechali otevřené a naladili se postupně na podporu místních událostí, kterým ale jen dali prostor nebo nabídku. Dodnes Rezi.dance nevidí jako kulturní dům, který má vytvářet vlastní nabídku dle svého gusta. Daří se zde pořádat eventy pro lidi v místní krajině, které propojují s rezidenty. Aktivní ale začali být i další obyvatelé a sama správa obce.

Komařické, a samotnou Málkovou, dovedl silný vztah ke komunitě až k aktivnímu zapojení do správy obce. Víra ve společenský život přivedla obec až ke koupi jiného opuštěného statku a k mezinárodní architektonické soutěži na Spolkový dům. Tuto potřebu občanů doložil na začátku profesionální sociologický průzkum. Rozvoj regionu má podle Málkové stát víc na kultuře a na vyšších financích od krajů. Sama pozoruje, nakolik dokáže organizace kulturních akcí sbližovat lidi, snižovat bariéry a mazat mýtus, že umění je pouze pro elitu a velká města. Kultura vede k otevřené společnosti a odvádí od polarizace, ale regionální politici na to zatím neslyší.

Podobně vidí smysl v tvorbě funkčního prostředí Karel Gamba. Škola je pro něj především místo k dialogu a setkávání generací, kde lze dialog i naučit. O to se snaží na gymnáziu i prostřednictvím umění a kultury, které vnímá jako ideální prostředek dostupný všem, kteří se nechtějí nebo nepotřebují vyjadřovat slovy. Je podle něj důležité neříkat, co jak má vypadat, nediktovat a netlačit. Ve třídě se snaží „jen být“ a jeho mantrou je „být zticha“. „Umí ale kultura poslouchat?“ zeptal se do pléna Gamba.

Podle Kvasničky je hlavním problémem kompetence. Za třicet let se jen málo změnil způsob, jakým se dosazují politikové do kulturních komisí, které mají posuzovat obsah a rozdělení podpory. Připomněl kauzu Činoherák, která ukázala, že i za nezávislou kulturu v Ústí nad Labem je otevřená společnost schopna se postavit a vyjádřit nesouhlas s neadekvátní politickou likvidací. Po deseti letech je v Ústí vidět pozitivní dopad této kauzy. Aktivizací vznikl Veřejný sál Hraničář, Činoherák má lepší podmínky k fungování než před rokem 2014, a k tomu navíc panuje respekt, kdy se politici nechtějí „míchat do kultury“. „Politikům došlo, že ve dvoumiliardovém rozpočtu jsou desítky milionů na kulturu zanedbatelnou položkou. Vytvořila se nová koncepce, komise a zvýšil se rozpočet na nezávislé projekty,“ shrnul Kvasnička úspěchy politického tlaku a návazného tlaku na politiky.

 Nabitá konference pokračovala do pozdních hodin. „Program uzavřely oblíbené prezentace inspirativních projektů – tzv. TALKS. Jedenáct osobností představilo svou práci a aktivity, které stmelují společnost. Na závěr byly oceněny tři příspěvky, které diváky nejvíce zaujaly: Vyprávění prostorem: Nové cesty v muzeích a narativních instalacích Báry Klapalové (Krutart), příspěvek Pojď ven! Ale kudy? Barbory Bažantové (Pojď ven!/ Av avri!) a prezentace Jak na polarizující spory ve společnosti Zory Hesové (FF UK). Mezi dalšími projekty se představila například Společnost pro kreativitu ve vzdělávání, Iniciativa za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti, Asociace kulturních center ČR, Čeští Elfové nebo Jeden svět na školách. Všichni vystupující sdíleli inspirativní příběhy, které aktivně brání demokratické hodnoty, a byli tím nejlepším příkladem, že i v nejisté době můžeme myslet pozitivně, kriticky a hledat cestu ven,“ doplňuje shrnutí programu tým Kreativní Evropy a zve všechny ke zhlédnutí záznamů nejen všech TALKS, ale i diskuzí a prezentací, jejichž poselství by vám mělo poskytnout nápovědu k tomu, jak prostřednictvím kultury posílit jistoty v současné době.

Odkazy: Kreativní Evropa; Kancelář Kreativní Evropa vydala další Index kulturnosti - Kreativní Evropa

Poznámka: Konferenci pořádala Kancelář Kreativní Evropa ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Asociací kulturních center ČR.

Foto: Adéla Vosičková

DALŠÍ ČLÁNKY/